TEORIE VITALITY

Vznikla koncem 90. let 20. století jako zobecnění zkušenosti z firem a dalších organizací, že vitalita, tedy dlouhodobá udržitelnost, souvisí s konfliktem mezi setrvačností a změnou. K řešení tohoto konfliktu je třeba postupně uspět ve 4 vitálních disciplínách - užitečnosti, efektivitě, stabilitě a dynamice. Zároveň je třeba zajistit potenciál a výkon lidí, kteří pro organizaci pracují, a to postupným vyřešením 6 disciplín - definice, orientace, motivace, habilitace, synergetizace a integrace.

Teorie pomáhá definovat užitky pomocí subjektů, potřeb a konkurenčních výhod, dosahovat efektivity řízením procesů, zdrojů a struktur, získávat stabilitu schopností reagovat na změny pomocí zpětných vazeb a rozvíjet dynamiku ovlivňováním sebe a okolí. Umožňuje posoudit potenciál lidí ověřením, zda jsou definovány úkoly, lidé je znají, chtějí a umí je vykonat a nebrání jim v tom vztahy nebo osobnosti. Spontánně vede k praktické motivační typologii lidí.