Občas se mne někdo zeptá, zda bych chtěl být ministrem. Ten dotaz mi připadá jaksi neúplný. Ministr v exekutivě, podobně jako ministrant v kostele, by měl – jak napovídá sám základ těchto slov – především sloužit. Otázka „komu?“ zavádí. Jistě, lidem - ale kterým, a proč? Otázka „čemu?“ už je lepší: takový ministr by se měl ujmout své odpovědné práce s nějakým cílem, mít nějaký program, nějaký úkol.

   Kdo pouze a jednoduše „chce být ministrem“, aniž by se ptal po cílech, jichž má dosáhnout, se usvědčuje z malicherné touhy po moci. Někdy proto s neveselou nadsázkou říkám, že bych dokázal přijmout i to potupné místo ministra obrany – ovšem za předpokladu, že bych dostal za úkol zrušit armádu. Nebo ji alespoň změnit v množinu muzeálních exponátů - od každé nechutné zbraně a každé vojenské hodnosti pěkně jeden kousek.

   Současnou politiku charakterizuje ústup obsahu, bezobsažnost. Myšlenky a programy ustupují do pozadí, stále důležitější je forma a také ten nejobyčejnější, klukovský a u dospělých lidí i veskrze trapný boj muže proti muži (to platí zatím vcelku bez ohledu na to, zda tato mužná, bojovná individua nosí do parlamentu a vlády kalhoty nebo sukně). A protože tito politici vědí, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, sami kritizují „vyprázdněnost“ politiky, jejímiž jsou spolutvůrci.

   V této souvislosti je téměř šokující, že se našel člověk, který, ač ministrem, nezapomněl na svou povinnost sloužit nějakým myšlenkám. Ministr životního prostředí Jan Dusík, v okamžiku, kdy se dostal do rozporu se svým přesvědčením a svědomím, nezareagoval vyprázdněně a povolně. Neobětoval  věc pro usmíření moci. Odstoupil. Zachoval se jako svobodný člověk a dokázal, že je důstojným nástupcem svých velkých předchůdců – Josefa Vavrouška a Ivana Dejmala.

   A já mohu jen napsat: prosím, učme se u něho. Nemám přitom na mysli důvod odstoupení a už vůbec nechci mluvit do toho, zda měl pravdu on, premiér nebo nějaká firma či strana. To, co je hodno následování, je jeho smysl pro odpovědnost. Zatím má v českém politickém boji vždy výhodu ten, kdo neztrácí čas a sílu tím, že něčemu věří a něco prosazuje. Ti, kteří se soustředí pouze na boj o moc a věcná stanoviska volí podle toho, co se jim právě hodí, se na boj mohou plně koncentrovat a věc je nebrzdí a nerozptyluje.

   Jan Dusík se postavil tomuto trendu do cesty. A situace se změní jen tehdy, když se do politiky dostane co nejvíce lidí jako je on. Do té doby se budeme muset smířit s tím, že jeho čin, byť je vlastně svým způsobem samozřejmý a měl by být normou, není jen ukázkou morální kvality, ale i osobní statečnosti. Děkuji Vám, pane ministře.