Rád bych se s Vámi, hosty těchto stránek, občas podělil o některé praktické zkušenosti. Začnu metodou, které jsem dal sice poněkud podezřelý název, ale která mně i mým klientům navzdory tomu již mnohokrát významně pomohla: 

   Při skupinovém řešení problémů se opakovaně stává, že si lidé zavedou pravidlo konsensuálního rozhodování, a to potom vytrvale snižuje efektivitu rozhodování. Každý člen skupiny reaguje podrážděně na jednotlivce s odlišným názorem v situacích, kdy je v zásadě jasné, že se dříve nebo později přidají k většině, ale cítí potřebu argumentovat do posledního dechu. Dráždí jej to ale jen do té doby, než se sám stane takovým jednotlivcem s odlišným názorem.

   V situacích, kdy jde o rozhodování o relativních margináliích, se proto často dohodneme na pravidlu efektivního konsensu, které říká, že všichni souhlasí s tím, že po uplynutí určité doby bude za „efektivní konsensus“ považován názor nějaké stále méně přísně definované většiny. Například po dvaceti minutách stačí názor více než 90% účastníků, po čtyřiceti minutách názor více než 70% účastníků a po jedné hodině jednání se již „efektivním konsensem“ stane (což je ovšem zcela extrémní případ) třeba i názor prosté většiny.

   V zásadě jde o rozhodování, které se skutečnému konsensu v mnoha ohledech podobá, protože všichni vlastně předem svobodně souhlasili s tím, že za určitých podmínek (po uplynutí určité doby) budou považovat shodu ve skupině za důležitější než prosazování svého odlišného názoru. Tímto způsobem je možné zejména v reálné praxi ušetřit doslova ohromující množství času.

Podle Vzdělávání dospělých, Grada 2010, strana 196.